Jako každý dobrý humanista jsem optimisticky čekal, až normální lidé konečně začnou internalizovat (velmi jednoduchý) argument o existenciálním riziku a posunou se dál od té hloupé vodní party-linie, ale už jsou to asi dva roky a opravdu začínám mít pocit jako rodič, který pomalu dochází k zlověstnému uvědomění, že jeho tříleté dítě, které ještě nepromluvilo ani slovo, může být prostě zablokované