Chápu váš postoj, ale loajalitu k přátelům považuji za jednu ze svých nejdůležitějších zásad. Vždycky tomu tak bylo. Neodsuzuji své přátele ani se proti nim nepřipojuji k hromadám psů. Někdy. Perioda. Ne proto, že bych se toho bál, ale protože to považuji za akt zrady. Nesouhlas je jedna věc. Je zřejmé, že debatovat se svými přáteli na veřejnosti je naprosto v pořádku a zdravé. Ale v mém případě můžu říct, že mi lidé neustále křičí do ucha a požadují, abych aktivně odsuzovala a odsuzovala přátele – myslím skutečné přátele, jako lidi, se kterými jsem sdílela jídelní stůl – a já to prostě neudělám. Některé věci jsou určeny k soukromému vyřizování. Na loajalitě záleží. Záleží i na dalších věcech. Na loajalitě však záleží. Když se mě někdo, koho osobně znám, komu jsem dokonce pomáhala a podporovala, kdo mi mohl kdykoli zavolat na zavolání, rozhodne místo toho odsoudit před světem, považuji to za neodpustitelnou zradu. A nikomu jinému to neudělám. A čím víc toho dav požaduje, tím víc jsem si jistý, že to nikdy neudělám.

Co mě rozčiluje, je, když lidé tvrdí, že musím odsoudit to a to, nebo říkat to a to, protože je to "principiální" věc. Ani je nenapadlo, že možná mám jiné zásady než oni. To mohou být VAŠE zásady, ale nejsou to moje. Jednou z mých nejcennějších zásad je loajalita k rodině a přátelům. Možná není tvoje, ale je moje. Takže když mě obviňujete, že nemám zásady, ujistěte se, že uvádím, že nemám VÁŠOVY zásady. A to je pravda. Ale já nejsem vy a vy nejste já. Možná byste to měli občas zvážit.