Nedávno jsme byli u nějakých přátel na večeři a oni mají děti a my máme děti a její dům vypadal, jako by tam žily děti, a když jsme dorazili, stále si uklízela kuchyň, ale zastavila se, aby nás pozdravila, a chvíli si se mnou sedla. Pak jsem jí nabídl pomoc a ona mi dala práci, ale moje 14letá mi ji ukradla, protože miluje být v kuchyni. Řekl jsem svému příteli: "Líbí se mi, že nejsi ve stresu, že dnes večer jíme. Jsem moc ráda, že jste nás pozvali." Řekla: "No, když jsme poprvé přijeli do města, bylo to před rekonstrukcí vaší kuchyně, [poznámka na okraj: moje kuchyně je teď G.O.R.G.E.O.U.S.] a víte, vaše skříňky se loupaly a rozbíjely a vaše trouba měla tu rukojeť na ramínku, která byla k popukání, a váš dřez měl kapající kohoutek a žádnou kliku... a stále jste nás měli u sebe. Dostal jsi nás všechny, do toho horkého nepořádku v kuchyni, a ani ses neomluvil nebo se nechoval trapně. [poznámka na okraj: byl.] Prostě jsi mi řekl, že jsi rád, že jsme tam, a abych považoval svou rodinu, pak jsi nás krmil dobrým jídlem, které jsem nemusel vařit. Změnilo mi to život přímo na místě. Říkám si, že když jsi to dokázal ty, dokážu to i já." Nejlepší kompliment mého života, opravdu.