Cítil jsem Pohřeb, ve svém mozku, A truchlící sem a tam Pořád jsem šlapal - šlapal - až se to zdálo Ten smysl se prolamoval - A když se všichni posadili, Služba, jako buben - Pořád jsem mlátil - bil - dokud jsem si nemyslel Moje mysl byla otupělá - A pak jsem slyšel, jak zvedli krabici A skřípe v mé duši S těmi samými olověnými botami, znovu, Pak Prostor - začal zvonit, Jako všechna nebesa byla zvonem, a jsouc jen uchem, A já a Ticho, nějaká cizí rasa, Zničený, osamělý, zde - A pak se zlomilo prkno v rozumu, A spadl jsem dolů a dolů - A narazí na svět, při každém ponoru, A skončil jsem s poznáním - pak - Emily Dickinsonová, 1861