Cítil jsem Pohřeb, ve svém mozku,
A truchlící sem a tam
Pořád jsem šlapal - šlapal - až se to zdálo
Ten smysl se prolamoval -
A když se všichni posadili,
Služba, jako buben -
Pořád jsem mlátil - bil - dokud jsem si nemyslel
Moje mysl byla otupělá -
A pak jsem slyšel, jak zvedli krabici
A skřípe v mé duši
S těmi samými olověnými botami, znovu,
Pak Prostor - začal zvonit,
Jako všechna nebesa byla zvonem,
a jsouc jen uchem,
A já a Ticho, nějaká cizí rasa,
Zničený, osamělý, zde -
A pak se zlomilo prkno v rozumu,
A spadl jsem dolů a dolů -
A narazí na svět, při každém ponoru,
A skončil jsem s poznáním - pak -
Emily Dickinsonová, 1861
Nepotřebuji každý den vytvářet velké umělecké dílo. Je to práce. Zapojte se do něj každý den. A pak se během 6 měsíců až roku vynoří tato ohromující, neuvěřitelná věc - kterou bych si nikdy nedokázal představit za jeden den - je to magická věc.