Kompromis konceptu občanských práv je tento: jistě, rasa jako heuristika pro různé relevantní rysy a výsledky může být platná. Je to nepřesné, ale velmi levné na posouzení: prostě se na ně díváte. Ale pokud umístíte jinak identického černocha a bělocha do světa dokonalých bayesovců, černoch si povede hůře, protože lidé aplikující statisticky korektní heuristiku budou předpokládat, že je o něco méně inteligentní, více kriminálník atd. než jeho bílé "dvojče". Stojí za to se zde zastavit a poznamenat, že bayesiáni by měli ve svém diskriminačním uvažování pravdu. To však velké většině Američanů připadá nespravedlivé. Proto jsme zakázali používání rasy jako heuristiky v celé naší ekonomice a našich institucích, navzdory její objektivní hodnotě jako prediktoru bez ohledu na jiná měření. Sympatizuji s oběma stranami této debaty (pokud jsou upřímné). Na jedné straně, jak se opovažujete říkat mi, abych ignoroval relevantní informace. To má skutečné náklady. Pokud by například běloši s nízkými příjmy mohli žít v komunitách pouze bílých, zažívali by mnohem menší kriminalitu než ve smíšených komunitách se stejným příjmem. Místo toho je jediným způsobem, jak se oddělit, náklady na bydlení. Na druhou stranu by bylo opravdu na být tímto způsobem připoután k průměru mé skupiny, kdybych byl ze skupiny s nedostatečnými výsledky. To je ten kompromis. Myslím, že je to zajímavé téma hodné debaty. Naše instituce však desítky let kategoricky popírají, že antidiskriminační zákon má vůbec nějakou stinnou stránku (jmenovitě to, že předsudky jsou obecně přesné a odstranění přesného prediktoru poškozuje lidi, komunity a firmy), takže k této hodnotné debatě nedochází. Místo toho se jedna strana neochvějně a nekompromisně drží nepopsaného listu a druhá je nyní tak bez trpělivosti, že nemá zájem o debatu nebo kompromis. Argumenty za občanská práva jim cpou do chřtánu prakticky od narození. Už neposlouchají. Všechno to zní jako hluk.